Panickými záchvaty trpím asi od šesti let. Žila jsem s mojí mamkou u babičky a dědy a měla jsem celkem pohodové dětství. Až do doby, kdy mi babička oznámila, že se mamka bude vdávat a že se budeme stěhovat. Nechápala jsem, co se děje a proč musím opustit svůj milovaný domov. Tehdy mi poprvé začalo bušit srdce a přepadly mě hrozné pocity strachu. Vzpomínám si, jak šlo potom všechno strašně rychle. Během víkendu svatba – stěhování. Dodnes si pamatuji, když jsme odjížděli, jak babička brečela a já jsem doslova řvala a nechtěla jsem se jí pustit. Nikdo mi nic neřekl, nikdo mi nic nevysvětlil…

Život v novém domově nebyl nic moc. Na všechno jsem si zvykala velice těžko. Strach mi naháněl především nevlastní děda, alkoholik, který pořád nadával nebo se hádal s nevlastní babičkou. Dokonce střílel vzduchovkou po mojí kočce. Nemohla jsem si ani pořádně chodit hrát na zahradu. Zdálo se mi, že si mě moje mamka přestala všímat,  protože byla těhotná a do toho se opravoval dům. Nevlastního otce jsem v té době doslova nenáviděla a všichni mě nutili říkat mu „tati“. Asi třičtvrtě roku po svatbě, bylo mi tehdy sedm let, jsem dostala silný zánět močových cest. Horečka mi stoupala ke 41°C. Právě v té době přišel první obrovský panický záchvat a pocit depersonalizace. Cítila jsem se, jako bych uvnitř byla prázdná, bez orgánů, třásla jsem se, měla jsem pocit, že každou chvíli mi exploduje srdce a celé tělo. Plakala jsem a prosila mamku, ať mi pomůže, ať už to všechno, co se ve mně děje, skončí. Ona nade mnou jen brečela a nevěděla co se mnou, což ještě zvyšovalo můj strach. V horečkách mě odvezli do nemocnice. Léčba trvala dlouho a po této zkušenosti se mi vracely záchvaty vždy, když jsem zjistila třeba jen to, že mám zvýšenou teplotu. Měla jsem strach z  dalšího záchvatu a tím jsem si ho vlastně přivolala sama. Kdykoliv mě někde jen zabolelo, nebo se mamce na mně něco nezdálo, přišel panický záchvat. Strašně mi chyběla moje usměvavá mamka, byla pořád jen utrápená. Malý bráška byl od narození nemocný a pozornost se věnovala vice jemu. Mrzelo mě, že mě nikdo doma neuměl pochválit nebo říct „máme tě rádi“.  Nechtěla jsem tam bydlet, nenáviděla jsem to tam, „doma“ pro mě pořád bylo u rodičů mojí mamky.

V pubertě se mi záchvaty spouštěly úplně samy, nečekaně a bez příčiny. Pořád jsem nedokázala pochopit proč se mi to děje. Ten „blbý pocit“, jak jsem si svůj problém pojmenovala, mě začínal omezovat v běžném životě. Snažila jsem se to mamce nějak vysvětlit, ale marně, nedokázala pochopit, co po ní chci, protože já jsem to nedokázala vysvětlit a navíc pokaždé, když jsem o tom chtěla mluvit, přišel další záchvat. Řešení pro mě bylo schovávání se v pokoji a čtení. Už jsem za tu dobu vypozorovala, že záchvat dřív nebo později odejde sám.  Především stud a neznalost toho „pocitu“ mi nedovolil to někomu říct. „Určitě jsem jediná na světě a nikdo by to nepochopil. Doktoři by to stejně neuměli vyléčit“ 

V sedmnácti letech jsem se odstěhovala z domu za přítelem a záchvaty skoro vymizely. Tehdy byl největší spouštěč alkohol. Jakmile jsem si dala i malé množství spustil se mi záchvat. Pokud jsem nepila, záchvaty v podstatě vymizely.

Pak už se mi to stávalo tak jednou za rok většinou ve stresových situacích, nebo když jsem měla i nepatrný pocit ohrožení (rychlá jízda v autě, kolotoč, blbnutí v bazénu, když se mě někdo pokusil potopit, v davu lidí nebo při nedostatečném spánku).

Zhruba do třiadvaceti byl můj život úplně bez problému. Pak ale přišel zásadní zlom. Utrpěla jsem úraz popálením a po návratu z nemocnice mě opustil přítel. Nastal šílený kolotoč stresu, trápení, hledání nového bydlení, protože domů jsem se vrátit nechtěla, změna práce… Mamka mi na to jen řekla, že se mnou rozešel přítel je moje vina, a že dělám všem jen problémy…. Najednou jsem se ocitla úplně sama v prázdném bytě a nevěděla co dál se životem. V podstatě tři měsíce po tom šíleném kolotoči rozchodu a rekonvalescence, kdy jsem už bydlela sama, mě v práci zasáhl hodně velký záchvat. Ale nebyl takový, jaký jsem znala. On totiž nepřešel trval třičtvrtě hodiny. Trval až do doby, než mě sanitka odvezla do nemocnice. Nemohla jsem se ani postavit na nohy a podlamovala se mi kolena, viděla jsem mlhavě, srdce mi uhánělo neskutečnou rychlostí, pocit, že určitě umřu, se každou chvíli stupňoval. „Ano umřu panebože, já teď umřu, tohle moje srdce přece nemůže vydržet! Každou chvíli se nejspíš zastaví!“ V nemocnici mi dali kapačku a Lexaurin na uklidnění. Potom nastala úplná apatie a pocit totálního vyčerpání jak fyzického, tak psychického. Třásly se mi snad všechny svaly v těle. Chvíli na to jsem usnula a spala asi dvanáct hodin. Skoro týden jsem nejedla, jen jsem ležela na posteli a nedokázala vstát. Nepamatovala jsem si co je za den, jestli je večer nebo ráno, kdy jsem naposled jedla… Obvodní lékař mi nejdřív napsal neschopenku a dělal všechny možné vyšetření na srdce. Tehdy jsem poprvé šla s pravdou ven a vyklopila jsem ze sebe všechno s prosbou, že potřebuji pomoc. Pak už to šlo rychle, psycholog, psychiatr, antidepresiva… Samozřejmě se to dozvěděla i moje mamka a snažila se to pochopit a pomoct mi.  Začátky léčby byly kruté, stavy se mi spíš zhoršily především derealizace a deprese. Nic mě nezajímalo jen jsem ležela. Ze strachu dalšího nekontrolovatelného záchvatu, jsem úplně přestala chodit ven, dokonce mě napadla i myšlenka, že by bylo lepší umřít než zažívat tohle. Někdy jsem nevěděla, jestli to, co aktuálně prožívám je sen, nebo skutečnost. Nedokázala jsem to rozeznat….

Časem už se to postupně zlepšovalo každý den byl lepší a se zvyšováním dávek antidepresiv jsem se pomalu vracela k normálnímu životu. Trvalo to asi tři měsíce.

Po roce léčby mi přišlo všechno v pohodě, a i přes varováni psychiatra jsem léky vysadila. A bylo mi ještě líp, vrátila sem mi chuť na sex, radost, pocit že všechno už je super…

Rok od vysazení se vše vrátilo jako bumerang, při první větší stresové situaci (nevydařený vztah a opět jsem změnila práci), se mi všechno vrátilo, záchvaty, sanitka, nemocnice…. Tentokrát jsem neváhala a uháněla rovnou k psychiatrovi. Nasadil mi zpátky léky a já už jsem dobře věděla co mě v prvních týdnech zase čeká.

Teď je to půl roku od zahájení druhé léčby a chodím zase do práce, nebojím se chodit ven, jen občas se ještě objeví menší úzkosti. Naučila jsem se s tím bojovat sportem, cvičením  a autogenním tréninkem. Snažím se žít víc v klidu a pravidelně jíst a dostatečně spát. Vím, že nemám ještě vyhráno, ale taky vím, že to nechci vzdát i když to někdy vypadá beznadějně. Řeknu si, že další den bude nový a lepší. Nyní mi nejvíce pomáhají přátelé a ke všemu překvapení moje mamka. Konečně se naučila mi naslouchat a pochopila, že tohle není jen můj výmysl, ale nemoc.  Našly jsme k sobě cestu po dvaadvaceti letech. Takže i tahle nemoc má svá pozitiva, jen je člověk musí umět vidět.

Závěrem bych tímto chtěla říct svému okolí, že věta „tak si to tak neber“, je pro lidi jako já úplně zbytečná. To je jako říct člověku s rakovinou „to přejde“.  Proto jsem se rozhodla říct to všem, svému okolí, své rodině a svým kolegům v práci. Umím mluvit a budu o tom mluvit, protože vím, že na světě žije spousta dětí, které trpí a potřebují pomoc.

Soňa

Napište článek také Vy! Je to báječná forma terapie, zkuste a uvidíte. 🙂