Co je to Panická porucha

Panická porucha patří mezi časté a přitom poměrně závažné duševní poruchy. Patří do skupiny onemocnění nazývané úzkostné poruchy (dříve neurózy). Úzkostné poruchy zahrnují jak fóbie, u kterých člověk zná příčinu svého strachu, tak i poruchy, kdy se nemocní bojí něčeho neznámého.

Úzkost a strach jsou běžné emoce, které prožívá každý člověk. Jedná se o užitečné emoce, pomáhají organismu připravit se na nebezpečí nebo se mu vyhnout. Pokud tyto neovladatelné pocity paniky a strachu přicházejí nečekaně, nelze je ovládnout ani předvídat, přicházejí v neadekvátních situacích, trvají dlouho nebo jsou nepřiměřeně intenzívní, jedná se o úzkostnou poruchu. Patří sem i takzvaná anticipační úzkost – člověk má strach už jen při pomyšlení, že by mohl dostat strach. Úzkost může doprovázet člověka delší dobu nebo se může objevit v záchvatech (panické ataky). Panickou poruchou trpí až 10 % populace.

Příznaky Panické poruchy

Během panické úzkostné poruchy člověk prožívá velmi intenzívní úzkost a nedokáže říct, co je její příčinou. Nemá obavu z něčeho konkrétního (z nemoci, ze ztráty kontroly nad situací, z osoby nebo něčeho nepříjemného). Svůj pocit strachu, nervozity nebo hluboké úzkosti nedokáže ovládat.

Každý prožívá ataku jinak, k nejčastějším psychickým příznakům úzkosti patří: 

  • intenzivní pocit hrůzy

  • strach

  • nervozita

  • pocit ohrožení

  • obava ze ztráty kontroly

  • katastrofické myšlenky

  • problémy se spánkem a s koncentrací

  • strach z omdlení

  • pocit zešílení

  • strach ze smrti.

K nejčastějším tělesným příznakům úzkosti patří:

  • bušení srdce

  • nepříjemné pocity v žaludku

  • nevolnosti

  • brnění v prstech na rukou i na nohou

  •  pocit horka nebo zimy

  • pocení,

  • ztuhlost končetin

  • obtížné dýchání

  • pocit závratě

  • motání hlavy

  • slabost v nohách

Záchvaty trvají přibližně 5–30 minut. Nemocného často vyděsí natolik, že se začne vyhýbat situacím nebo místům, kde k záchvatu došlo. Může se také začít bát, že se záchvat vrátí.

Přesná příčina panické poruchy není dosud zcela objasněna. Svou roli při vzniku a rozvoji onemocnění hrají psychosociální příčiny, genetické (osoby trpící úzkostnou poruchou mají více nemocných v příbuzenstvu než osoby zdravé), výchovné (například stresové události z dětství nebo dospívání) nebo biologické (například abnormality v mozku). Svou roli hrají i vnější faktory, jako závislost jsou na drogách či alkoholu nebo stresové situace.

Léčba Panické poruchy

Možnosti jak řešit panické stavy jsou jak farmakologické, tak i psychoterapeutické a často bývá výhodné oba způsoby kombinovat.

Farmakologická léčba nabízí léky ze skupiny anxiolytik (léky na úzkost), které s sebou ovšem stále nesou malé riziko návyku a z tohoto důvodu jsou vhodné pro krátkodobé podávání. V boji proti úzkostným stavům se mohou uplatnit i antidepresiva, u kterých závislost nevzniká a jsou vhodná pro dlouhodobější terapii.

Farmakologická léčba by měla být doprovázena psychoterapií (individuální i skupinovou). I zde lze vybrat z několika vhodných postupů nebo technik (například dynamická terapie nebo kognitivně behaviorální psychoterapie). Tyto metody pomohou pacientovi zorientovat se ve svém problému, odhalit možnou příčinu chování, naučit se se situacemi pracovat a efektivně je řešit. Důležitou součástí léčby jsou také úprava životního stylu, spánkového režimu a relaxační techniky.

Zdroj: www.mojezdravi.cz

Co prožívá člověk s Panickou poruchou?

Máš někoho ve svém okolí, kdo má panickou poruchu? Máš pocit, že přehání a že se jeho problém dá zahnat prací? Možná ano, ale zkus si nejdřív představit toto.

Jsi na oblíbeném místě. Na procházce, nebo se doma koukáš na televizi, možná hraješ počítačovou hru,  či si čteš knížku. Najednou slyšíš kroky a někdo tě hodně bolestivě chytne za levé rameno. Hrozně se lekneš a otočíš hlavu vlevo. Vidíš muže v masce, který ti drží pistoli u hlavy. Slyšíš cvaknutí, kterým nabije pistoli. Čekáš na popravu. Místo výstřelu přijde druhý muž v masce, zacpe ti pusu šátkem a táhně tě pryč z místa, které znáš. Pryč z místa, kde se cítíš v bezpečí. Nastupujete do auta, zbraň máš pořád u hlavy. Pořád může vystřelit, vlastně i omylem. Jedete někam dlouho a daleko.

Je noc, zima, netušíš, kde jste. Obloha je zamračena, kapky deště jsou těžké a bouchají na střechu jako bubny. Víš, že přichází tvůj konec. Auto zastavuje a únosci tě nutí vystoupit. Kde jsem? Přemýšlíš, ale netušíš. Nic tam není, pouze koleje. Něco tě řeže a pálí na rukou. Neskutečná bolest. Svazují ti ruce za zády provazem a hodí tě koleje. Hlavu a nohy máš přesně na tvrdých kolejích. Přivážou tě na ně tak pevně, že se nemůžeš pohnout.

Ležíš na ledových pražcích, hlavu a nohy máš pevně svázané na rezavých, kovově zapáchajících, kolejích. Najednou se z dálky ozve troubení. Jede vlak. Ozvěna prostupuje lesem kolem až k tobě. Pořád prší a ty otočíš hlavu doprava. V dálce v zatáčce se blýskne světlo, které se pomalu plíží po kolejích. Ostře žluté světlo. Čím dál silněji. Koleje pod tebou vibrují.

Tudum, tudum….tudum, tudum. Vlak vyjíždí ze zatáčky a ty zespodu vidíš to monstrum v celé své „kráse”. Vlak se řítí přímo na tebe a ty nemáš šanci uhnout, otočit se nebo udělat cokoliv, protože provazy jsou strašně pevné. Snažíš se, ale provaz se zařezává silněji do tvé kůže. Bolest prostupuje celým tvým tělem a ty nemůžeš dělat nic jiného než počítat vteřiny. Vteřiny tvého života. Vteřiny, které ti zbývají. Vlak troubí. Jsi oslepen řezavým světlem vlaku, nic nevidíš, prší. Tudum, tudum….tudum, tudum. Tři. Dva. Jedna. Tudum, tudum….tudum.

Tak asi to je pocit, když máte panický záchvat. Až budete chtít někomu poradit, aby si nehrál na chudinku a šel radši mýt nádobí, vzpomeňte si na tento příběh a buďte štastní, že v tom onom pekle nejste vy sami.

Fáze Panické poruchy

Od té doby co mám PP jsem si prošla několika fázemi. Nejdřív jsem měla záchvaty třeba jednou za tři roky. V této době jsem si vlastně ani neuvědomovala, že mám nějaký problém. Poté záchvaty přicházely pravidelněji. Bylo to hodně nepříjemné, ale dokázala jsem se nějak „zabavit“, proto jsem to neřešila. Myslela jsem si, že mám vše pod kontrolou. Pak najednou přišel prostřední a ta nejhorší stav. Netušila jsem, co se se mnou děje, nevěděla jsem, co mám dělat, nikdo mi nedokázal pomoci. Trvalo to dlouho se tím prokousat, ale stálo to za to. Mám ze života radost a těším se na každý den.

NENÍ MI DOBŘE

Nezametej problémy pod koberec

U každého začíná PP jinak. Někdo k nim má genetické předpoklady, jiný dlouho trpí stresem, další prožívá nějakou zlomovou událost. Cest je spoustu, cíl jeden. Je normální přemýšlet na tím, co bude např. po smrti. Lidé potřebují všeobecně ověřitelné důkazy, které bohužel zde neexistují. Když ty nad tím přemýšlíš, začne ti bušit srdce, zrychlí se ti dech a najednou přichází takový pocit, který když se přehoupne, projede ti tělem ledová vlna. Ty rychle přemýšlíš, jak se pocitu zbavíš, proto začneš něco dělat. Nejde to, ale po chvíli ti dojde, že přemýšlíš už nad něčím jiným. Proto pokračuješ a ono to pomalu odejde.

V této fázi ti zatím funguje zabavit mozek. Tato fáze je od chvíle, kdy Vás přepadávají záchvaty, které jsou sice silné, ale ne tak časté a dlouhé. Dokážeš jít dělat něco jiného a po chvíli (po několika minutách) tento pocit přejde. Nemusíš hned do sebe začít ládovat antidepresiva, ale je dobré to začít řešit. Najdi si psychiatra a psychologa. Psychiatr ti vysvětlí, co za pochody se ti v hlavě dějí, psycholog ti poradí, co dělat. Začne s tebou rozmotávat ten uvnitř uložený uzlíček, který tě trápí. Všechny zážitky je potřeba mít roztřízeny a uloženy na správném místě, ne je mít naházené na jedné hromadě.

Je důležité se věnovat sobě. Udělej si pravidelně čas na to, co tě baví. Choď pravidelně běhat, čti knihu, koukej na seriál, hraj hry, choď do posilovny, choď na kosmetiku, choď na výlety, nebo výstavy. Cokoliv, co tě baví. Pokud tě nic nebaví, zkus něco netradičního. Odvaž se! Experimenty nejsou jsem pro teeneagery!

KAŽDOU CHVÍLI ZEŠÍLÍM

Ataka je jako orgasmus. Myslíš si, že ho máš, dokud ho poprvé nezažiješ.

Četnost záchvatů se zvětšuje. Minimálně 4x do týdne máš záchvat a nejde se tomu vyhnout. I když jdeš něco dělat, nepomáhá to. Postupně se to zhoršuje a ty omezuješ místa, kde se necítíš v bezpečí. V práci, venku, ve škole. Měl jsi jediné bezpečné místo, kde ti teď už taky není dobře. Nechodíš ven, protože víš, že se něco stane. Srazí tě auto, dostaneš se do davu lidí, někdo tě zastřelí nebo tě trefí spadlé letadlo. Víš, že každou chvíli zešílíš, nebo zemřeš. Myšlenka na „nebytí“ je v téhle chvíli vysvobozující. Srdce ti bije o sto šest, brní tě nohy, klepeš se a brek už ani nevnímáš, protože ten je na denním pořádku. Vše graduje a najednou ti od hlavy po rozpáleném těle projede ledový vibrující blesk. Nevíš, co dělat a tvoji nejbližší ti tvrdí, že si všechno moc bereš a že každý toho má hodně. Ty víš, že si to nevymýšlíš, ale nevíš, jak to popsat a co dělat. Nemůžeš usnout, protože ti to v hlavě pořád šrotuje a šrotuje. Jsi hrozně vyčerpaný, ale nemůžeš si jít lehnout, protože odpočinek ti tvůj mozek nedovolí. Jediná možnost je vymývat si hlavu televizí, než vyčerpáním usneš. Pouze takto dosáhneš chvíle odpočinku. Jakmile se probudíš, první věc co tě napadne je, že jsi nezemřel, ale jednou zemřeš a přichází další zasr*ný den a ty se modlíš, aby zase skončil. Jsi ve vězení. Ve vězení jménem peklo.

I když si vážíš názorů svých blízkých, ti v tuhle chvíli netuší, čím procházíš. Nemůžeš jim to vyčítat, nezažili to. Nedokáží se vžít do tvé role, proto ti nedokáží adekvátně poradit. V této situaci nesmíš na nic nečekat a jet do krizového centra. Ve dne, v noci. Kdykoliv. Z tohohle vězení se sám nedostaneš, navíc je to tak geniálně zařízené, že každý den je horší. Když se řízneš nožem do prstu, automaticky si ránu zacpeš, aby tělo stihlo do rány naplnit krevní destičky, pak teprve začne obnovovat kůži. Tohle je to samé. Tvoje tělo potřebuje pomoc, aby se mohlo zase vrátit do běžného režimu a zahojit se. Potřebuje odpočinek, který ty mu teď nejsi schopen dát. Nečekej měsíce na volné místo u psychiatra, začni to řešit hned!

I když se ti to teď možná zdá, sebevražda není řešením!

ŽIVOT JDE DÁL

Budoucnost, vítej!

Už je to nějakou dobu, co si měl pořádný záchvat. Občas se projeví nějaký nájezd, ale ty už víš co dělat. Jsi sledován u psychiatra a chodíš na pravidelné terapie. Postupně se vracíš do běžného života a začínáš mít zase ze všeho radost. Vůbec nechápeš, že jsi všechny problémy nechal(a) zajít tak daleko. Vážíš si toho, že nejsi denně v pekle a těšíš se na to, co přijde.

Je důležité se nevykašlat na léčbu, i když se cítíš dobře. Všechno chce svůj čas, natož psychické nemoci. Možná jsi překonal Panické ataky, ale nepřekonal jsi Panickou poruchu. Žádný problém, ani strach nezmizí ze dne na den. Problém nestačí jen vyřešit, je důležité se s ním smířit. Je to proces na roky a desetiletí, ne měsíce. Nemusíte nadosmrti brát antidepresiva, ale je důležité snižovat dávky postupně a hlavně pod dohledem lékaře.

Užitečné kontakty

Krizová centra – zde (remedium.cz)

Psychologie – zde (czap.cz)

Psychiatrie – zde (lkcr.cz)

Tyto odkazy jsou pro inspiraci, nejlepší je, když si dáš do vyhledávače koho potřebuješ, a kde bydlíš.

Rubriky

Zůstaň v obraze 

Přihlaš se a už žádný nový příběh ti neuteče.

Poslední články

Příběh jedné panikářky, část 8. Akupunktura

Dostala jsem tip od kamarádky na kliniku čínské medicíny. Prý to pomohlo její známé od úzkostí a já se rozhodla to zkusit. Kontaktovala jsem tedy zmíněnou paní a ona mi na mail poslala dotazník, který jsem měla před návštěvou vyplnit. Den předtím jsem nebyla vůbec...

Inspirace jménem Feng-šuej

Domov, jedno z nejdůležitějších míst. Místo, kde prožíváte radostné chvíle, ale i momenty, kdy jste nejvíce zranitelní. A proto byste se tam měli cítit dobře - za jakýchkoliv okolností. Pravidelně uklízíte špínu z podlahy a měli byste uklízet i energetickou špínu....